Zillertal arena 2009

    Jakožto nováček panamácké lyžařské akce jsem se dobrovolně nominoval ke krátkému shrnutí našeho úspěšného výletu za sněhem a doprovodil jej pár snímky.

Výlet začal zdlouhavou, avšak samozřejmě dostatečně rychlou jízdou na místo určení, jímž byl hlavním organizátorem a řidičem současně, stanoven Zell am Ziller. Už výjezd byl ověnčen velkou raritou a to, že na nás, k překvapení všech cestujících v autě, čekal Karel na místě určení včas a nebyl tak probuzen naším telefonátem, jako tomu údajně bývalo v letech minulých. A tak jsme vyráželi v téměř plně plánované sestavě – David s Mildou vpředu, Karel se Zdendou a Marťasem trůnili uprostřed a na samotce vzadu dřímal téměř nový ženáč Michal. Pouze Alda musel zůstat doma a dohlížet na zbytek onemocnivší rodiny.

Cesta probíhala bez komplikací, lepší počasí jsme si opravdu nemohli přát, posuďte sami....353,6; 8,1; 1018,8; -14!!

Po 6-ti hodinové jízdě jsme dorazili do základního tábora, Zillertal areny, kde v tento den našlo lyžařské útočiště současně dalších několik tisíc lidí. To ale nás, nadšené a po lyžování nadržené panamáky, nemohlo odradit. Hned při výjezdu lanovkou z parkoviště se musel povinně ‘‘vypálit červ‘‘, z čehož se však posléze stalo nepsané pravidlo, které až na polonemocného Michala všichni dodržovali. Každý však posléze popíjel z jiného důvodu. Ti lepší lyžaři (všichni kromě Marťase) na chuť, předchozí jmenovaný pro zahnání strachu a respektu z místních strání.

To se později ukázalo jako účinné a nutné, jinak by se totiž Panama nešetrně zbavila svého ‘‘obávaného‘‘ neproduktivního střelce, který toho měl plné brýle během každé jízdy, obzvláště 1. lyžařský den, kdy terén v odpoledních hodinách nepatřil k nejrovnějším.

Z lyžovačky směřovala naše cesta  (autem) do nedalekého ubytovacího zařízení, kde nás do svého domku ubytovala paní Rosa Fuichtel. Po ubytování se a společné večeři (Milda guláš) měla přijít relaxační část dne, a to návštěva místního aquaparku. Sem s námi bohužel nemohl jet Míša, neboť nemoc byla silnější a proto zvolil ryze odpočinkovou formu čerpání nových sil, což se nakonec ukázalo jako správná volba. Relaxační centrum, kde prakticky všichni ostatní polehávali a užívali si klidu, se změnilo příchodem panamáků. Ti se zřejmě naprosto ztotožnili s pocity svých dětí a začali řádit jak malinkatí caparti. Vše vyvrcholilo souboji v ‘‘black hole – černé díře‘‘, kde se za cenu sebezničujících manévrů soutěžilo o nejrychlejšího jezdce. Ačkoliv byl absolutní rekord tratě v nedohlednu, šel každý do jízdy s naprostým odhodláním zvrátit vše ve svůj prospěch. To se nakonec povedlo Davidovi, ale sami jistě znáte, jak to v těchto soutěžích v životě s vedoucími je.....porazit předsedu přece nikdy nikomu neprospělo. S otlučenými těly jsme se plni očekávání přesunuli do umělých vln. Těžko mohu popsat slovy, jak malý klučina zíral ze břehu na dovádějící Zdendu s Karlosem. Bazénová anabáze byla ukončena tím, že se panamáčtí ‘‘staříci‘‘ snažili protáhnout jako Martin a někteří si při tomto úkonu vazy a svaly spíše natáhly. Příjezdem na ubikaci byl probuzen ležící, spící Michal. Následnou lehčí konzumaci alkoholických nápojů netřeba rozvádět.

Budíček na ráno měl každý dle svých potřeb (Karlos musel vstávat tak o půl hodiny dříve ostatním), aby byl připraven na večer smluvený čas odjezdu, před nímž proběhla i snídaně, jež byla více než různorodá (hlavně u Karla, který vypil paní Róse růžovou barvu, tvrdíc, že má příchuť jahod). Milda měl svůj tradiční guláš. Vyrazili jsme autem ke svahu, kde již po běžném shlédnutí parkoviště, stála asi tak setina aut, ne-li méně, než den předcházející. Ačkoliv jsme se ráno probouzeli do sněhem zapadající krajiny, počasí naštěstí dostalo rozum a prožili jsme perfektní lyžovaní. Zejména tedy první jízdy, které byly provedeny na panensky netknutých sjezdovkách, jsme si užívali naplno. Poté však přišla změna počasí a uzavření lanovky, která nás měla přehoupnout přes vrcholky do dalších částí středisek. Proto plán zněl jasně, přejedeme autem. Tam nás však čekalo velké překvapení, auto na baterky nešlo nastartovat. Jelikož se jedná o velice složité a po francouzsku precizní provedení, znamenalo to jediné, zpět na sjezdovku. Zde nás však opět nečekalo příliš přívětivé počasí, tudíž jsme raději zasedli ke glühwine, po česku svařáček. Každopádně nálada i přes menší nepřízeň počasí byla výborná a proto nemohlo zůstat u jedné várky tohoto lahodného nápoje doprovázené diskuzí  o různých podnikatelských záměrech, které však neustále nabourával Karel s naprosto odlišnými tématy. Nejčastěji vyslovované téma zde však raději  nebudu zmiňovat z důvodů mravně ohrožujících mládež. Po dopravení se na parkoviště, kde nás čekalo nepojízdné auto začalo zoufalé hledání někoho, kdo nejenže má (jak se dotazoval zde parkujících Zdenálson ‘‘štarten kabel‘‘), ale zároveň je ochoten pomoci. Našel se dobromyl polský, jeho starý Opel byl však na supermoderního francouze příliš. Takže po 20-ti minutách se s námi rozloučil i se svým autem a poradil, ať si pořídíme spolehlivější auto než je značka ze země dobrého vína. Nám nezbylo jiné východisko než počkat na ‘‘rote line‘‘, která nás dle slov předsedy, jenž ji ráno jasně viděl, měla dovézt cca 300metrů od našeho alpského útočiště. A tak někteří, až slepě věříc jeho optimistické zprávě, hodili rukavice i čepici do auta se slovy : ‚‚ten kousek to přejdu‘‘, čímž bych mu rád zároveň ze srdce poděkoval. Slavná to červená linka nás bohužel nedovezla na slibované místo určení, ale do vsi s příhodným německým názvem Arsch-au. Původní název zněl Aschau, ale po naší zkušenosti s touto vesničkou muselo dojít k jejímu přejmenování, neboť přesně v blízkosti řitního otvoru jsme se ocitli. To jsme však ještě netušili, jak krásně se nám na cestu rozesněží a k tomu i rozfouká větřík. Tímto romantickým počasím, naprosto ideálním pro vycházku, jsme se prodírali asi 6km než jsme se objevili před příbytkem paní Rósy. Zde následovalo Davidovo telefonické martyrium, během něhož obvolal půl firmy a známých, neboť při ujišťování se čísla svého auta u správce autoparku Hunsgas, byl na místo potvrzení informován, že to číslo v jeho mysli to rozhodně není. Nakonec bylo. Proto patří díky Edovi, jež se ovšem Davidovi stihl od srdce zasmát, že nezná číslo svého vozu. Následně to byla již brnkačka, opravář dojel, opravil, poradil a my jen doufali, že se ráno již obdobná situace opakovat nebude. Proto muselo přijít řádné připítí vínkem na zdraví našeho výletního vozidla a zajíst výbornou společnou večeří. Tedy až na Mildu, ten měl opět guláš.

Budíček byl obdobný dnu předcházejícímu, až na úklid navíc. Zdenda opravdu naposledy umyl nádobí a Milda, pokud si dobře pamatuji, měl skutečně poslední várku guláše. Po sbalení se, vyrovnání se s paní domácí, vyrazili jsme na poslední lyžování. A to se opravdu více než povedlo, zejména počasí. Oskarem zalitá alpská krajina nám vynahradila dosti rozbité svahy a přidala na dobré náladě, tudíž se muselo opakovat neodkladné, bazénové probuzení dětských duší, tentokráte však ve sněhu. Ačkoliv zastávka na Skiweg-u začala dosti nevinně (na malou), skončila půlhodinovým dováděním ve sněhu, nad čímž se pozastavovali i kolem jedoucí usedlí germáni. Myslím, že zírali obdobně tomu chlapci z aquaparku, který s takovým zájmem sledoval dva hlavní aktéry ve vlnobití . Nikdo jiný by nemohl přece začít akci ‘‘házení všech ze stráně‘‘ do hlubokého sněhu a posléze zahrabání Mildy s uměleckým zpracováním jeho intimních partií, než právě tito dva. Ostatní se samozřejmě nenechali dlouho vybízet a zapojili se taktéž do dětských hrátek, u kterých však nechybělo dodržení pitného režimu. Jak někdo věcně poznamenal, při této relaxační zastávce s ochutnávkou z placatek Zdendy a Karla, nebudeme přece ‘‘míchat švestky s jabkama‘‘, což se samozřejmě v tekutém stavu vesele událo. Po uklidnění hormonů se zpět naskákalo do lyží a ujíždělo si prožít poslední lyžařské chvilky, které musely být přerušeny pro nadměrnou chuť většiny osazenstva ‘‘na jedno‘‘ při tak krásném počasí. Při této seanci byla vyslovena určitě nejdůležitější věta za celý pobyt, možná současně i nejrozumnější. Na 25.7. si nic neplánujte, oznámil nám stroze Michal. Po chvilce nechápavého ticha to prozradil, vstoupí do svazku manželského. Tato novinka byla velmi (i hlučnosti se týkajíc) kvitována ostatními, přičemž došlo ke slavnostnímu a již tradičnímu zahučení při pozvednutí našich číší. Plni dojmů z lyžování i významných novinek z osobního života naší velké panamácké rodiny, jsme se vydali na zpáteční cestu, která ovšem po většinu času byla dosti znehodnocena upraveností sjezdových ploch. To stálo samozřejmě nejvíce sil nezkušeného lyžaře, kterému se dostavila do nohou únava zároveň s požitým alkoholem, a tak se pro mne stala zpáteční cesta utrpením. Přežili všichni ve zdraví, včetně mne jsme dorazili k lanovce, která nás snesla až na parkoviště k autíčku.

Chvíle napětí, zda se nastartuje slavný to Renault Espace, rozehnal Davidson sám, ještě než dorazil zbytek výpravy. Tímto jsme se rozloučili s lyžařským střediskem Zell am Ziller a vydali se na cestu domů, která byla doprovázena ochutnávkou ‘‘sladkých meruněk‘‘. Jediný, a poslední zážitek významnějšího charakteru, hodný zaznamenání, nám nemohl připravit nikdo jiný, než náš velký kamarád z Francie. A to tím, že nám v jistých pasážích (i při předjíždění) přestával jet. Pro mnohé nezaujaté pozorovatele tak vznikala dosti komická situace, kdy kamionová souprava byla námi předjížděna rychlostí o pouhých cca 5km/h rychleji, než-li se pohyboval zmíněný kolos. Raději nezmiňovat, co si tak o nás mohl myslet předjížděný řidič, neboť to je jistě publikovatelné ne po 22., ale spíše až po 23., či snad 24. hodině. A touto zmínkou bych skončil můj referát o pobytu v horském prostředí.

Děkuji Vám za pozornost a věřím, že jste se příliš nenudili při pročítání tohoto povídání.     

Toto všechno se událo v termínu 8.-10.3.

Foto jako vždy ve fotogalerii.

A pozor, jsou tam už i fotky od Karla!!!

M.S.